Mnoho škol má své školní noviny, ve kterých mohou studenti reflekovat aktivity školy, své postoje. A samozřejmě trénovat redaktorské a jiné mediální aktivity. I to spadá do podpory škol KKIVI, a proto rádi sdílíme první vlaštovku – článek Mateje Tabacha z Gymnázia Boženy Němcové, který ho zpracoval pro školní noviny GYBONOVINY. A my budeme rádi za zaslání dalších zajímavých úvah z vašich školních novin. Neváhejte sdílet témata, která vám přijdou zajímavá. A říct tak světu, co si myslíte 🙂
Jsou tabulky na tělocvik nelegální?
Tabulky na tělesnou výchovu. Podle některých to je jediná spravedlivá známkovací metoda, podle druhých akorát studenty od tělocviku odrazují a nehledí na genetické predispozice žáka. Téměř všichni na ně máme názor (včetně mě) a v tomto článku bych chtěl prozkoumat „skryté stránky“ tabulek na tělocvik i jiné metody známkování.
Nejprve bych se chtěl zaměřit na ten k tabulkám kritičtější narativ. Je často pravda, že tabulky místo toho, aby žáky motivovaly k rozvíjení tělesných dovedností, spíše studentům tělocvik (a potažmo i fyzické aktivity) zprotivují a pěstují tím žákům negativní vztah k pohybu a cvičení. Často jsou to právě žáci, jimž sport nikdy nešel nebo se mu zkrátka nevěnují. Ti by právě potřebovali citlivý přístup a motivaci. Mělo by jim být ukázáno, že sporty můžou být zábavná činnost, která pozvedne tělo i duši. Tomu ale moc nepomůže, když stojíte před košem a víte, že teď ten bod musíte dát, protože tu jedničku fakt potřebujete. Problém také vidím v tom, že každý člověk je postaven jinak. Často to ani tak nesouvisí s tím, jak moc jíte, jak moc cvičíte atd. Velkou roli hraje genetika, tj., jak jste vysocí atd. Když se například známkuje skok do dálky, je velká pravděpodobnost, že jeden dostane horší známku než jeho o hlavu vyšší spolužák. Mimo jiné proto je v RVP (rámcový vzdělávací program – povinný rámec učiva na celonárodní úrovni) napsáno:
„V tělesné výchově je velmi důležité motivační hodnocení žáků, které vychází ze somatotypu žáka a je postaveno na posuzování osobních výkonů každého jednotlivce a jejich zlepšování – bez paušálního porovnávání žáků podle výkonových norem (tabulky, grafy aj.), které neberou v úvahu růstové a genetické předpoklady a aktuální zdravotní stav žáků.“ [1]
Podíval jsem se i na popis známkování TV v našem ŠVP (školní vzdělávací program – povinný rámec učiva na školní úrovni), který se mimochodem jmenuje Škola bez bariér. Zde je napsáno:
„V rámci hodin tělesné výchovy je kladen důraz především na přístup studentů k jednotlivým pohybovým aktivitám a k tělesné výchově jako celku. Individuální výkonnost je porovnávána především v rámci každého jednotlivce, tj. nerozhodují absolutní výkony, ale průběžné zlepšování vlastních výkonů během studia. Tím se snažíme zajistit dostatečnou motivaci pro studenty i s horší absolutní výkonností.“ [2]
Je ale samozřejmě pravda, že tabulky mají i světlé stránky. V současnosti je to jedna z mála metod, které měří všechny stejnou mírou (jak jsem ale vysvětlil výše, tak to úplně není pravda). Věřím také, že některé žáky tabulky doopravdy motivují. Jak bylo popsáno ve článku naší šéfredaktorky Soni Kleinerové Proč by známky neměly určovat kým jsme (mimochodem, pokud jste si to ještě nepřečetli, určitě doporučuji to zkouknout), známka je jen číslo. A v tělocviku toto číslo ukazuje, jak jste fyzicky zdatní. Není to o tom, že jste se neučili. Přirovnal bych to k pravidelné prohlídce u preventivního lékaře. Lékař udělá řadu různých vyšetření a pak vám oznámí jejich výsledky. V případě učitele tělocviku vám jen výsledky tohoto vyšetření oznámkuje. Abych byl fér, není to jen odraz toho, jaký jste se narodil, součástí známky je i životní styl, který provozujete. Na to, že učitelé tělocviku známkují, jaký jste se narodil spolu s vaším životním stylem, si udělejte názor sami. Popsal bych tedy „číslo“ z tělesné výchovy jako spíše jakési rozřazení podle fyzické výkonnosti, jedná se o úplně jiný druh známky.
Jak máme tedy známkovat? Já jsem se kromě tabulek setkal ještě se třemi metodami známkování tělesné výchovy. Můžeme například známkovat za snahu. Zde, pokud se bude snažit, může dostat jedničku každý. Věřím, že to dokáže žáky motivovat poměrně efektivně. Na druhou stranu, není nic tak abstraktního jako snaha a je velice problémové později vysvětlit, proč jste zrovna tomuto žákovi dali dvojku. [3]
Také jsem se setkal se známkováním za zlepšení. Je to spravedlivé a pro každého na míru podle výkonů. Zde je ovšem známkování náchylné ke fluktuacím podle toho, jaký měl žák den, kolikátou hodinu byl tělocvik atd. Například já uběhnu více na podzim než půlroku poté během jarní pylové sezóny.
Pak už jen zbývá dát žákům téměř pokaždé jedničku. Je to přeci jenom tělesná výchova a ty by se měly známkovat mírněji. Mohu vám také zaručit, že stres s touto metodou výrazně opadne. Téměř jistě ale klesne i snaha a motivace žáků. Pokud je ovšem učitel schopný a má u žáků respekt, jistě by je měl dokázal motivovat, aby ze sebe dali všechno i přesto, že tu jedničku stejně dostanou.
Na závěr bych jen napsal, že každá metoda má své klady i zápory a někdy je dobré zkusit zkombinovat všechny. Cvičit je zdravé, s tabulkami i bez nich.
Zdroje:
[1] digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=10661 sekce tělesná výchova
[2] https://www.gybon.cz/gybon-ext/SVP/telocvik.html
[3] http://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:1064938/FULLTEXT02.pdf strana 23
Autor: Matej Tabach, Gymnázium Boženy Němcové
