Někdy se věci dějí náhodou a jindy zase máte pocit, že se věci dějí právě tak, jak mají. Ať tak či onak, naše práce nás zavedla do ZŠ a MŠ Vítězná a zhmotnila tak jednu myšlenku KKIVI, která čekala na svůj správný čas.
Že problémů v českém školství máme dost, o tom určitě nikdo nepochybuje. V KKIVI věříme, že malé změny mohou přinést velké věci. A proto se snažíme pomáhat školám v Královéhradeckém kraji ve všech ohledech, ve kterých nám to naše možnosti dovolí. Jedním z takových (pro někoho malých, pro někoho zase velkých) trápení je vedení malotřídních škol. Specifické problémy, se kterými se malé školy potýkají, mezi něž třeba patří příliš mnoho administrativní zátěže či malé šance na profesní rozvoj týmu. Nebo minimální podpora ředitelů – ať už od zřizovatelů nebo ORP. To vše jsou témata, která je potřeba sdílet a zkoušet společnými silami hledat co nejvhodnější řešení. Malé školy mají však jednu významnou výhodu. Mohou si dovolit (a často tomu tak bývá) vystavět klima a provoz školy na komunitních vztazích. Lépe se jim daří orientovat na jednotlivce – ať už je jím pedagog, nebo žák.
Abychom se vrátili k Základní a mateřské škole Vítězná. Poté, co nás kontaktovala ředitelka školy, paní Elena Lahučká, s několika dotazy, rozhodli jsme se její školu navštívit. Když zaparkujete ve Vítězné u kostela, zdánlivě nic nenasvědčuje tomu, že je poblíž škola. Ta je schovaná v mírném svahu pod silnicí a vládne v ní klid. Do budovy nás pustila dobrá duše školy – paní uklízečka a z jejího vlídného přivítání bylo hned zřejmé, jaká nálada ve škole vládne. Dobrá nálada a všudypřítomné úsměvy jsou tím, co vás ve škole neustále provází. Přestože jsme s paní ředitelkou hovořili také o problémech, které její školu trápí, naše povídání se stáčelo spíše k tomu, jaké cesty volila a jakou podporu dostávala, aby mohla vybudovat školu, ve které se všem dobře žije. Vnímali jsme její snahu vést školu s důrazem na hodnoty, přátelství a dovednosti a rovněž to, že tady se rozhodně na nic nevymlouvají.
Školu si Elena Lahučká v listopadu 2020 doslova vydupala z popela. Když ji v listopadu přebírala, byly všechny její pedagožky již v důchodu a rozhodly se společně v průběhu školního roku odejít, online výuka v době covidové nebyla. Škola byla ve všech ohledech v neutěšeném stavu a situace byla zdánlivě bezvýchodná. Za tři roky vybudoval „dream team“ paní ředitelky školu zcela novou, postavenou na pevných lidských i materiálních základech. To však nestačí. Víte například, že v loňském roce jak pedagogové, tak i děti vyjeli v rámci projektu Erasmus+ na pracovní stáž a školu v přírodě do Švédska či na jazykový kurz na Maltu? My v KKIVI víme, že to rozhodně není administrativně snadné. Také s paní ředitelkou hovoříme o spolupráci s vedením obce a s rodiči. V tu chvíli někdo klepe na dveře. „Paní ředitelko, maminka posílá plakát a prosí, zda byste ho nevyvěsila“, sděluje malý chlapec. Jeho maminka je majitelskou místního řeznictví a i ona škole v rámci svých možností pomáhá. A není sama. Komunita se buduje postupně, ale má svou sílu. Spolupráce je totiž to, co posouvá vše správnou cestou dopředu. Stejně jako lidé. Napadlo by vás, že jeden učitel jezdí do této školy za Dvorem Králové každý den z Hradce Králové? Možná třeba i proto, že se v maličké škole za sborovnou najde místo, kde můžete i v práci za příjemných zvuků léčivých nástrojů (deštivý sloup, tibetské mísy, zvonkohry,…) relaxovat. Tam se prostě myslí i na duševní pohodu učitelů i dětí.
Být jeden den v jakékoliv škole je málo. Málo na to, abychom mohli hodnotit. Ale moc bychom všem přáli navštěvovat školy, ve kterých v každičké jejich části cítíte poctivě odvedenou práci. Silné přesvědčení a chuť jít dál a zlepšovat dětem budoucnost tím, že jim budeme vytvářet podmínky, ve kterých se budou cítit bezpečně a naučí se respektovat samy sebe i ostatní. A takové, které mohou být inspirací.
Odcházíme s pocitem, že školu lze „dělat“ jakkoliv. Klasicky, inovátorsky, s přihlédnutím k různým alternativním směrům. To, co dělá jakoukoliv školu výjimečnou je srdce, se kterým je budována. Alespoň to je snad výhoda, kterou malotřídní školy mají. Že jsou si všichni tak nějak blíž.
