Začala jsem hledat, jak to dělat, abych byla v práci spokojená. A to jsem zjistila, že půjde, když budu hodnotit slovně. Slovní hodnocení mi přišlo, že je partnerské, že je k tomu, aby děti posouvalo, tak se vydala Pavlína Moravcová ze ZŠ Pod Montací na cestu, která jí nyní dovedla k druhému místu v soutěži Global Teacher Prize.
Jak jste se vlastně nominovala do GTP?
Přihlásili mě kolegové a dokázali to udržet v tajnosti. Vůbec jsem nic dopředu netušila, takže jsem byla velmi překvapená. Přihlášení iniciovala kolegyně, která obeslala všechny ostatní a kdo chtěl, tak tam napsal věci, o kterých si myslí, že by do té nominace mohly patřit.
Myslíte si, že kolegy „aktivizoval“ k této motivaci nějaký váš konkrétní čin?
Myslím si, že ne. Spíše to byla nějaká má dlouhodobá činnost ve škole. Jak říkám, bylo to velké překvapení.
Když jste se o nominaci od kolegů dozvěděla, jak jste se cítila?
Je to zodpovědnost, vůbec jsem to nečekala. Vnímám to jako ocenění něčeho, co tady dělám. Navíc v té nominaci pro mě to bylo hodně příjemné překvapení i to, že tam byly vzkazy ostatních kolegů a mě to přišlo hodně dojemné. Také jsem si asi předtím určitě neuvědomila, co všechno kolegové vnímají.
„Děti byly najednou schopné se reflektovat, neměly potřebu zastírat, že jim něco nejde“
Co pro vás bylo hlavní motivací pro vznik úplně první třídy s prvky programu Začít spolu?
Vzniklo to tak, že jsem učila na ZŠ Náchod, Komenského a ještě s jednou kolegyní jsme toužily po tom, učit se slovním hodnocením. Jít trošku jiným směrem. Také jsme zaznamenaly, že podobné tendence má tady v Náchodě více lidí. Daly jsme se tedy dohromady s kolegyní Petrou Dočkalovou, jednou maminkou – Danielou Šolcovou a zástupkyní ředitele Janou Stejskalovou a rok pak pracovaly na přípravě projektu. Pro ten jsme si vydefinovaly 4 principy: slovní hodnocení, respektující přístup, Hejného matematiku a program Začít spolu. Po nějaké době jsme začaly mapovat zájem a když jsme viděly, že zájem je, tak jsme tu Novou třídu na ZŠ TGM v Náchodě otevřely.
Když už jste se rozhodly třídu otevřít, bylo těžké, vyjednat si pro to podmínky ve škole?
Bylo velkou výhodou, že zástupkyni ředitele v té době dělala Jana Žaludová, nyní Stejskalová, se kterou jsme projekt připravovaly. Pan ředitel o to, aby takováto třída vznikla, stál. Takže jsme ty podmínky měly dobré.
Je to tak, že základní 4 principy, které máte dodnes, jste si nastavily hned na začátku?
Já myslím, že se to všechno vyvíjí. Věděla jsem, že nechci dávat známky, že chci hodnotit slovně, ale neuměla jsem to. Takže jsem hledala, jak se vlastně slovně hodnotí, aby to mělo nějaký vliv na posun těch dětí. Takže jsem se to učila, a když jsme začínaly, byla jsem v nejistotě, jestli to bude fungovat. Ale věděly jsme, že to někde funguje. Bylo to i hodně pocitové a měly jsme k tomu propracované cíle.
Jak se to vyvíjelo dále?
Tím, jak jsme postupovaly a jak už děti šly do druhé třídy, měla jsem od nich zpětnou vazbu. Hodně jsem se uklidnila, protože to úplně předčilo moje očekávání. Děti byly najednou schopné se reflektovat, neměly potřebu zastírat, že jim něco nejde, taková úplná otevřenost, která vznikla.
Co se pak stalo, že jste začaly pro svou třídu hledat jinou školu?
Na konci toho 2. roku pan ředitel skončil na škole a přišla nová paní ředitelka. My jsme s ní od začátku otevřeně jednaly, představovaly jsme ten náš program, potřebovaly jsme nutně vědět, jestli nás tam bude chtít. Bohužel jsme nakonec společnou cestu nenašly, dostaly jsme nabídku dojít s dětmi jen do 5. třídy s tím, že další ročníky se otevírat nebudou.
To vše se ovšem úplně nelíbilo rodičům, protože chtěli otevřít třídu i pro mladší sourozence dětí, které tuto třídu navštěvovaly a chtěli tyto děti vzdělávat ve stejném programu. To pro nás byla další dobrá zpětná vazba, že to funguje, že to má vliv a že to má pozitivní dopad. Dostaly jsme pak typ na pana ředitele v Trutnově, který má ve své škole zaveden právě program Začít spolu, tak jsme tam zajely a ono to kapalo.
„Začala jsem hledat cesty jak to dělat, abych v tom byla spokojená“
Když jste ukončila svá studia, šla jste hned učit? S jakou vizí jste tenkrát začínala?
Já se přiznám, že jsem nějakou velkou vizi neměla. Chtěla jsem pracovat s dětmi. Když jsem začala učit, tak jsem vnímala, že mi něco nevyhovuje. A zjistila jsem, že to takhle vlastně nechci, protože mi vadí dávat známky, že mi je prostě nepříjemné být striktní a direktivní. Takže jsem začala hledat cesty jak to dělat, abych v tom byla spokojená. Uvědomila jsem si, že vycházím často z nějaké vnitřní spokojenosti a v momentě, kdy cítím, že jí něco nabourává, tak hledám, co to je a snažím se to pojmenovat.
Když jste si to pro sebe pojmenovala, co jste začala dělat?
Nejdříve jsem začala hledat, jak to udělat, abych byla v té práci spokojená. A to jsem zjistila, že půjde, když budu hodnotit slovně, když nebudu dávat známky, protože ty jsou nějaký nástroj moci a zastrašování, kdy jsou děti motivované jen tím, že nechtějí mít špatné známky. Slovní hodnocení mi přišlo, že je partnerské, že je k tomu, aby děti posouvalo.
Zmiňujete poněkolikáté význam slovního hodnocení. Je to pro vás stěžejní téma?
Myslím si, že to je vlastně úplně jiný přístup, než když člověk hodnotí známkou, protože se pracuje bez síly. Naopak my s dětmi hledáme, sledujeme, kde jsme na té cestě. Ono to možná asi není úplně to stěžejní, ale pro mě je to tak široké, že se to pro mě stává celým přístupem.
Formativní hodnocení by mělo být pro 1. – 3. třídu zavedeno do všech škol, co si o tom myslíte?
Já si myslím, že je důležité. Ale je nezbytné, aby to dělali učitelé dobře. Protože to musí vycházet z nějakého vnitřního nastavení a respektujícího přístupu. Já to slovní hodnocení používám vlastně hlavně proto, protože po tom toužím. A úplně nevím, co to udělá, když tento způsob někdo třeba nemá jako prioritu. Slovní hodnocení musí být dobře formulované a musí se vztahovat k cílům. Myslím si také, že je důležité dát učitelům podporou, aby to mohli dělat dobře. Pak si myslím, že v konečném důsledku by se jim mohlo ulevit.
Letos jste připravovali poprvé devátou třídu na přijímačky na další školy. Jak vnímají děti a rodiče budoucí přechod ke klasickému známkování?
Teď máme v devítce ty děti, se kterými jsme začínali na ZŠ TGM 1. rok. Už delší dobu s nimi komunikujeme o tom, co je čeká. Řeší to s nimi většinou třídní učitelé během třídnických hodin. Já si ale nemyslím, že jsme natolik odlišní, aby ty děti úplně nějak narazily. My dáváme měsíční hodnocení a na 2 stupni hodnotíme procenty. Navíc od osmičky už také známky dáváme, protože je děti potřebují pro vyplnění přihlášek na SŠ.
„Program Začít spolu mi přijde snad úplně dokonalý, protože když děti pracují v centrech aktivit ve skupině na nějaké práci, tak tam vznikne tolik situací, kolik vzniká v běžném životě“
V čem vám přijde program Začít spolu nejlepší?
Na programu Začít spolu se velmi dobře učí měkké dovednosti. Já jsem se dřív hodně zajímala o pedagogiku Montessori, protože mi přišla dobrá, ale nešla mi úplně napasovat do běžné třídy. I když samozřejmě montessori pomůcky také používáme. Je to pro mě pořád dobrá pedagogika, ale program Začít spolu mi přijde snad úplně dokonalý, protože když děti pracují v centrech aktivit ve skupině na nějaké práci, tak tam vznikne tolik situací, kolik vzniká v běžném životě. A když se pak rozebírá, co se stalo, děti se učí přirozeně pojmenovávat a sdělit, jak to potřebují příště jinak, aby se třeba nepohádaly, nebo prostě, aby se jim pracovalo lépe. Tam je velmi důležité, aby následovala reflexe a prostor pro ten rozbor a pojmenování věcí. Když jsme se dětí ptali na to, co jim naše škola přinesla, často zmiňovaly, že se naučily spolupracovat téměř s každým ve třídě, že opravdu nemají problém se domluvit. Dokáží oddělit přátelství a obyčejnou spolupráci.
Je to přístup vhodný pro všechny?
Nemyslím si, že náš přístup a hodnoty musí vyhovovat úplně všem. Proto si myslím, že je dobře, když rodiče a děti přijdou k nám do školy a zjistí, že jim to úplně nevyhovuje. Děti někdy přejdou na jinou školu. Například k nám do 3. třídy přišla dívenka a byla zvyklá na to dostávat jedničky a ona si tady prostě nezvykla, protože ty jedničky nedostávala. Tak se pak po roce zase vrátila na běžnou školu a já myslím, že to je v pořádku.
Na vašich stránkách jsem našla inspirativní materiál Průvodce naší školou, z jakých důvodů vlastně vznikl?
Děkuji za pozitivní zpětnou vazbu na průvodce, z toho mám radost, znamená to pro nás, že to je srozumitelné a přehledné. Je složité srozumitelně, přehledně a transparentně tlumočit naše principy. Vlastně je to taková opora pro to, abychom nemuseli všechno dokola pořád vysvětlovat.
„Za mě je důležité nezůstat sám. Zásadní je mít někoho, s kým získané zkušenosti sdílím“
Co je podle vás důležité, když chce učitel začít zavádět do výuky například program Začít spolu?
Samozřejmě to asi mnoho učitelů zkouší různými způsoby. Ale za mě je důležité nezůstat sám, protože tohle nejde dělat v 1 člověku. Já si myslím, že je zásadní mít někoho, s kým získané zkušenosti sdílím, protože se něco učím. Něco se mě nedaří, tak to potřebuji sdílet, aby se na to podíval někdo druhý. A poradil mi třeba, čím to může být.
Důležité také je, vytvářet si kolem sebe komunitu lidí, kteří jsou podobně naladěni, například komunitu rodičů, kteří touží po podobných principech.
Myslíte si, že učitel, který sleduje nějaké takovéto principy a touží dělat svou práci jinak, má šanci tyto aktivity zavádět bez ohledu na další podporu?
Nemyslím, že v plné míře, ale postupně ano. Postupně si tam ty svoje praktiky zavede bez ohledu na tu na podporu od vnějšího světa. Jsou učitelé, kteří prostě takhle učí. Nemyslím si, že bychom byli nějaké 2 tábory. Ono pak záleží asi na konkrétní situaci. A co konkrétně třeba vedení školy podpoří a co ne? Nicméně právě ty prvky programu Začít spolu jsou již dnes běžně přijímané obecně a nevím o ničem, co by někoho mohlo iritovat.
Jaké máte aktuálně cíle?
Máme nyní hrozně moc podnětů a mnoho věcí, na kterých pracujeme, navíc nové učitele. Já osobě se učím se zklidnit. Pracuji na tom, naučit se vybrat si to důležité, vybrat si třeba 1 věc, na kterou se jako škola zaměříme. A mít na to klid. Tak to je možná můj osobní cíl – víc myslet na ten pocit uspokojení v tom, že si dám menší cíle. Můžu mít pak dobrý pocit z toho, že se to podařilo. No a také, že nemusím zvládnout všechno.
Máte nějaký osvědčený způsob, jak se dobíjíte?
Mě vždycky nabudí kontakt s někým, nebo třeba rozhovor s někým, kdo je napojený sám na sebe. S lidmi, kteří nemají potřebu ze sebe něco dělat, aby v tom byla ta pravdivost, to mě uklidňuje. A protože jsem hodně v sociálním kontaktu, tak naopak vyhledávám samotu. Takže například nějaké sportovní aktivity. A pak samozřejmě pobyt s přáteli.
Umíte si na tyto aktivity udělat čas?
Ano, jistě. Tento čas je pro mě velmi důležitý.
Ještě otázka na závěr k zamyšlení. Měl by mít učitel nějakou specifickou dovednost?
Škola je místo, kde vzniká hodně křivd. Myslím tedy, že je potřeba věnovat velkou pozornost tomu, aby co nejvíce křivd bylo opečováno. Toto by, myslím, mělo být dovedností každého učitele. Nepřipravovat se jen na to, jak metodicky učit nějaký předmět, ale stejnou měrou, jak pracovat se skupinou. Protože to je podle mě polovina práce učitele, umět pracovat se skupinou, zvládnout emoce, umět děti ošetřit právě tak, aby se tam cítily dobře. Učitel by měl děti také učit a dávat jim prostor proto, aby se nebály vyjádřit to, co potřebují.
Autor a foto: Jana Kavříková, KKIVI, 17.6.2024